Andrea Luňáková
V roce 1992 jsem se přestěhovala s rodinou na Libavu. Do jara následujícího roku jsem se rozkoukávala a když jsem zjstila, že není kam bych si svoje "parchantíky" na chvíli odkládala, tak jsem zkoušela (a zkouším do dneška) učit je a jejich kamarády trochu tancovat. To se událo v roce 1993. Od té doby moji "parchantíci" povyrostli a zatím pořád přibývají další. Nadšení a dnes již pomalu ubývající energie tehdější mladé matky se naštěstí přenesly i na dorůstající pokolení. Ráda na ně přenáším úkoly, ždímám z nich nápady a zneužívám je k nepopulárním pracem typu výroba výzdoby na oponu.
Kdyby mi někdo na začátku řekl, že mi to vydrží tak dlouho, tak bych se mu vysmála ne jenom do xichtu. Dneska toho humoru už tolik není.
Doufám, že pracovních sil a tanečníků na které bych postupně převedla většinu povinností bude příbývat a já je budu v nadcházejících letech jen kontrolovat z kolečkového křesla.